Dubai 2

náš pokojík, ale foceno až při odjezdu :-) dříve jsme si netroufaly fotit

náš penzionek nalevo páni a napravo dámy :-(

Když jsme  se konečně setkaly s těmi co nás tam očekávali, tak jsme hned  vyprávěly jaký byl let a co se nám stalo po příletu, že  nám to tak dlouho  trvalo. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli.  Jen Mr.Marwan kroutil hlavou,  protože se mu vždy odpovědi  dostalo jako poslednímu. No jo, než to úča přeložila,  tak  vždy koukal. V tom je výhoda, že nám nerozumí, tak když si  budeme potřebovat  něco sdělit tak v češtině určitě rozumět  nebude : )). Následovala cesta autem do  našeho hotýlku v centru  Dubajské metropole. V roce 1999 byla Dubai městem s  teprve se  rozvýjejícím cestovním ruchem a začínali se zde stavět ty  luxusní  hotely. No prý bylo Dubai 50let. Tak předtím tam pouze  byla poušť a beduíni.
Projížděly  jsme tedy městem, které je dost rozlehlé a buď jsme viděly  staré  domy a mešity nebo luxusní vily za zdmi. Silnice byli  na půl rozdělané musejí se  často opravovat vzhledem k tomu,  že poušť na které je vlastně tento emirát  stavěn se pohybuje.  Takže neustále někde něco vylepšovali. Asi po půlhodině  jízdy  jsme dojely do té luxusnější čtvrti Dubaje. Už při příjezdu  nás zarazila  přítomnost arabských domorodců na chodnících  a děti lítaly jak zběsilí pořád sem  a tam. Zastavily jsme  u vysoké bílé zdi. Hned vedle byl obchůdeček u kterého  zastavilo  auto. Vyběhl prodavač a muž za volantem mu dal peníze. Prodavač  se  vrátil k autu i s nákupem a muž odjel. Jo tak takhle se  dá také nakupovat.  Představte si, že jdete do večerky a zatroubíte  si a prodavačka vám to přinese až  pod nos! No u nás by vám  možná řekla pár ostrých slov a poslala by vás někam.  Tak  vraťme se k té zdi. Ano za tou dost vysokou zdí byl náš hotýlek  - pensionek  pro ženy kde budeme bydlet a žít po dva roky. Už  před brankou nás zarazilo velké  množství mazlavé hmoty na  chodníku a miliony mravenců. Ta hmota byly rozšlapané  datle,  které rostly u nás před domem.
Když jsme vstoupily na  dvůr za tu krásnou zeď, tak jak jsem říkala luxus v  okolí  nás mile překvapil, ale to co jsme měly obývat my, tak to s luxusem  nic  společného nemělo. Byl tam přízemní domek a dvorek na  kterém seděli dost opálení  muži, kteří na sebe pokřikovali  něco arabsky. No jeden lítal v takové dlouhé  sukni tak jsme  pochopili, že to je Ind. No měl to být ryze ženský penzion.  Tak  to nám hned sklesl úsměv ve tváři. Bylo nám vysvětleno,  že ten muž v sukni nám  pak bude dělat řidiče. Prý také  bydlí v tomto domě, ale ten dům je rozdělen na  dvě poloviny.  No to ano dům byl rozdělen na dvě poloviny zdí, která byla  silná  5cm. A dveře se nedaly zamknout. Takže kdykoliv a kdokoliv  se k nám mohl dostat.  No vzbudili jsme v nich ihned zájem a  nemohli se od nás odtrhnout očima. Dokonce  se i přestali dohadovat.  Domeček měl dva pokoje v každé polovině a v té naší  polovině  už ten jeden pokoj byl obsazen. Bydlela tam jedna filipínská  slečna,  která pracovala doposud u  Mr.Marwana. No ani nás nepozdravila,  protože věděla,  že díky nám přišla o práci. Už tam nebyla  potřebná, když jsme dorazily. Náš  pokoj byl vybaven 4 postelemi  s kovovou konstrukcí jako bývají ty vězeňské  postele ( viz.  film Přítelkyně z domu smutku) na nich matrace a něco čemu  se  říkalo polštář a povlečení. Žádné deky prostěradlo  prostě nic. Za okny byly  mříže malá klimatizace v rohu pokoje  a velký větrák přidělaný ke stropnímu  světlu, ale po zapnutí  bylo zjištěno že nefunguje. Pokoj byl velký asi 5m x 5m.  Žádný  stůl, židle a hlavně skříně, kam by jsme mohly uložit své  napěchované věci  z tašek. No nebylo mi lehko, polil mě pot  a chtělo se mi honem utéct pryč. Ale  byly jsme utahané, tak  jsme řekly, že to vyřešíme ráno. Ještě že tam byla naše  úča s řídou  další týden, aby nám pomohli v začátcích.  No oni si odjeli k  našemu šéfíkovi domů spinkat a my zůstaly  v tomto opravdu nádherném hotýlku.  Dveře od pokoje také nešly zamknout a měly z obou stran kliku takže spánku moc  nebylo,  protože černé myšlenky se nám honily hlavou. Po tak náročném  dni a cestě  jsem se chtěla jít aspoň osprchovat. No koupelna  byla společná pro naši polovinu  domku a byla tam vana, záchod  a bidet. Vana byla plná studené vody. Nad vanou na  šňůře  vyselo cizí spodní prádlo a ponožky a v té vodě ve vaně plavali  mravenci.  Tak jsem tu vodu vypustila a vydrhla vanu a radši šla  v pantoflích do té vany  abych si dala sprchu. No ale nečekala  jsem, že když si pustím sprchu, tak se  opařím. Měli ohřev  vody na střeše a bohužel v této již tak nové zemičce  nepočítali  s tím, že zásoba studené vody by jim také byla užitečná.  Takže  naštvaná opařená a vysílená jsem přeci jen usnula  na té ošklivé posteli. Ze spánku  mě budila hučící klimatizace.  Byla mi zima a to nemluvím o tom, že můj krk začal  dost bolet. Holky  mě stále utěšovaly, že to snad bude lepší. Že když to prostě  nepůjde, tak můžeme jet pak s řídou domů. Ať to teda vydržím  ten týden.
Kolem poledne si pro nás přijeli. Vzali nás  na projížďku po městě za světla,  ale byly jsme předem upozorněny,  že kraťasy a sukýnečky a trička bez rukávu tu  nejsou přípustné.  Tak jsme se šly opět převléknout. No lovit a přehrabovat se  v  tašce narvané k prasknutí byla docela legrace. Nejhorší  bylo vylézt ven. Venku  byl den a denní teploty v srpnu dosahují  50°C ve stínu. No okamžitě jsme se  nejen orosily, ale prostě  jsme byly skrz naskrz mokré zpocené a špatně se nám  dýchal  ten těžký vzduch. Nastoupily jsme do auta. To mělo pro změnu  zase  klimatizaci. Tak to šlo pořád do kola. Orosit zchladit orosit zchladit.  Šílenost. Přesně v pravé poledne začal  někdo vyřvávat a všichni kolemjdoucí  padli k zemi. Proč?  No začala modlitba a ten kdo nestihl zalézt do mešity tak se  modlil tam kde zrovna byl. Jen ten náš šéf to tak nebral.  Byl to muž ze Sýrie a  ty prý nejsou tak pobožní. Dojely jsme  opět do centra, kde jsme vystoupily a jak  jsme již znaly z fotek,  tak nás zavedl do té kavárničky, kde budeme pracovat. Tam  už  na nás čekala Filipínka, aby nám ukázala jak to tam funguje.  Byla to příjemná  slečna. Kavárnička byla na hlavní třídě  a byla krásně vybavená a hrála všemi  barvičkami. Později  dodám fotečku.
No a aby jsme mohly začít pracovat jsme  musely podstoupit lékařské vyšetření.  Díky mě se toto  vyšetření prodloužilo o 3 dny. Brala jsem antibiotika a kdyby  z  krve zjistili nějaké stopy prášků tak by mě vyhostili  ze země. Holky mi  poděkovaly! No ale aspoň jsme nemusely hned  pracovat a mohly poznat okolí.  Poznaly jsme i šéfovo byt. Byl  ubytován ve vysokém domě s ochrankou, která  hlídala vstup.  Na střeše měli bazén. Jeho byt byl opravdu luxusní. Proti tomu  v  čem nás nechal bydlet? No začaly jsme řešit to, že potřebujeme  skříň a  stůl + židle. Strašně se divil proč to potřebujeme?  Že to nikdy nikdo po něm  nechtěl. Tak jsem mu suše oznámila,  že my nejsme nikdo. Jel s námi pak na nákup  do dalšího emirátu  Ajman. Tam nám koupil deky, žehličku a něco na vytírání,  protože tam nikdo neuklízel a byla na zemi dlažba tak aby se  dalo uklidit. Ale  pořád měl nějaké kecy.Odevzdaly  jsme mu pasy, prý aby nám mohl zařídit nějaké ID karty ( u  nás  občanky). Že prý než řída odjede, že nám je vrátí  zpět. Tak to už ve mě cukalo  vše co se dalo. Rady všech zněly  hlavně nedávejte pasy z ruky!!! Kdyby tam nebyl  říďa a úča tak by jsme je nedaly a letěly by jsme obratem domů. Další den  byl  tedy za námi a nás v koupelně opět čekala vana plná  vody. Tak to už mě vytočilo  a šla jsem se optat té Filipínky  proč tam pořád napouští tu vodu? No nechávala  ji tam vychladnout,  aby pak neměla tak horkou koupel. AHA tak já jí to vypustila  a ona byla naštvaná.