Dubai 3

Tak abych navázala tam, kde jsem  skončila. Vypouštění vany! No s tím jsme se  teda domluvily,  že už jí to vypouštět nebudeme a že ona zase bude respektovat  to, že když se vykoupe, tak tu vodu vypustí, aby jsme se večer  mohly mi také  osprchovat. Kupodivu souhlasila. Našimi dalšími  spolubydlícími byli i muži a ti  věčně vysedávali venku  na dvorku a něco hlasitě rozebírali. Když jsme si chtěly  něco  ukuchtit, tak jsme museli do kuchyňky přes ten dvorek. No kuchyň  společná  byla ještě horší než ten pokoj s koupelnou dohromady.  No děs hrůza.

naš Coffe Shopp a my v  uniformách s Annabell

Dorazil k nám říďa s účou na návštěvu  a začali s námi probírat to co se děje  a to co se bude dít.  Tak já taková výřečná již po maturitě, tak už mě nezajímalo  co řeknu a jak to řeknu. No ředitel si velice vychvaloval naše  ubytování a prý  proč si neustále stěžujeme. Asi mu nedošlo,  že v tomhle prostředí s mřížemi za  okny a bez stolu a židle  a skříní se opravdu nedá tomu říkat bydlení. Tak jsem  mu  řekla ať si tu zůstane místo mě, když je tak chytrej a líbí se mu tady,  že já pojedu domů s nimi a nebudu tu zůstávat.  Byla jsem rozhodnutá, protože  jsem se opravdu strašně trápila  tím, že jsem tam odkázaná na nějakého Inda,  který mě odveze  do práce a zpět a bydlet v posteli dva roky mě tedy nenadchlo.  Den utekl jak voda a my šly opět spát. Další den jsme měly  volný, protože já  stále nemohla jít na ty testy a to vyšetření.  Tak jsme si řekly, že vyjdeme na  ulici a zkusíme taxi a pojedeme  je překvapit k nim domů. No jo, ale to byla  perlička, protože  jsme si ani jedna nepamatovaly kam máme jet natož jak se  jmenuje  naše ulice, takže jsme se ztratily. Jediné vysvobození byl ten  náš  coffee shop jak jsme tomu říkaly.
Třikrát denně  se venku rozléhalo z amlplionů to jejich modlení. To bylo  děsné. Venku napadnutí a do toho řev toho muslima. A všichni  na nás civěli jako  kdyby neviděli nikdy blondýnu nebo ženu,  která není tak tmavá jako oni. Ano byly  jsme neustále středem  pozornosti.
No a přišel konečně den D, kdy jsme mohly  už jet k lékaři. Čekaly jsme v  čekárně asi půl hodiny  pak nás odvolaly za plentu a tam nám sestřička měla odebrat  krev.  Jo to by ještě šlo, ale já mám panickou hrůzu už od malička  a tak při  pohledu na cizí sestřičku, která vám nerozumí  a ještě by mi měla vzít krev? No  nakonec mi ji  vzala, ale  tu modřinu co mi tam nechala, tak tu bych si mohla dát  do rámečku.
Zařídily  se ID karty a my mohly nastoupit do naší práce. Pracovní doba  byla  8hodin ranní a odpolední. No jenže problém byl v tom,  že ta Filipínka odcházela  a my byly jen tři? Bylo nám řečeno,  že zítra dorazí jiná dívka a ta bude sloužit  s námi a že  my se rozdělíme na dvě a dvě. No to je sice hezké jsme mu řekly,  ale  tak to nám nikdo takto neřekl, že se pak vlastně budeme  potkávat jen v posteli v  pokoji nebo v předávání služby!  No bylo toho na mě moc a čím dál tím víc se vše  komplikovalo  a něco se řešilo a vlastně nic se nedodrželo tak jak mělo.   Říďa s  účou si vychutnávali pěknou dovču a my makaly a žily v otřesných podmínkách.  Když jsme večer dorazily  domů tak nás tam čekala "skříňka" a stůl a dvě židle.   No  jen jsme se usmály. Proč? Bylay jsme tam tři tak si asi budeme  sedět na klíně!  A jedna skříňka pro tři ženy? Výsměch.  Kam jsem se to proboha dostala.  Druhý  den nám tedy dal ještě  jednu skříň a jednu židli. Zaplať pánbůh aspoň za to.  Stejně  se nám tam nic moc nevešlo, ale lepší než nic.Jo a opravili  nám větrák a  kliku do koupelny nám dali zamykací, aby se  nám teda nic nestalo, když jsme si  stěžovaly. Jenže nedomysleli  to, že zámek byl přidělán do chodby takže jste se  vlastně  zamknout nemohli to spíš by mohl někdo zamknout vás taky by  jste tam  mohli pěkně dlouho ztvrdnout v té koupelně.
Večer  měli naši spojenci odlet, tak jsme je šly vyprovodit na letiště  a bylo  nám přislíbeno, že dostaneme zpět naše pasy než  odletí. Jo už byli v letadle a  naše pasy nenávratně někde  v sejfu v kanceláří šéfa. Bohužel pro nás, protože  nám  je nechtěl jen tak vrátit. Prý až skončí kontrakt. Jo díky  fakt moc dobrý!  Spojenci pryč, pasy pryč a my ve vězeňském  pokoji s arabama na dvoře a uřvaným  muslimem co na nás křičí  z amplionu ty své modlitby. Se divím , že mi  nehráblo?
Dokonce  jsem tak brečela a úpěnlivě prosila moji rodinu, aby mi sehnali  peníze na letenku zpět domů, že kamarád kvůli mě prodal  auto, aby mi ji mohl  koupit. Ale holky mě umluvily ať to zkusíme  a že když to prostě nepůjde, že nám  pomůžou příbuzní  na konzulátě v Abu Dhabí.
Tak jsem tedy zůstala a co bylo  dál?

Dubai 2

náš pokojík, ale foceno až při odjezdu :-) dříve jsme si netroufaly fotit

náš penzionek nalevo páni a napravo dámy :-(

Když jsme  se konečně setkaly s těmi co nás tam očekávali, tak jsme hned  vyprávěly jaký byl let a co se nám stalo po příletu, že  nám to tak dlouho  trvalo. Nakonec jsme se tomu všichni zasmáli.  Jen Mr.Marwan kroutil hlavou,  protože se mu vždy odpovědi  dostalo jako poslednímu. No jo, než to úča přeložila,  tak  vždy koukal. V tom je výhoda, že nám nerozumí, tak když si  budeme potřebovat  něco sdělit tak v češtině určitě rozumět  nebude : )). Následovala cesta autem do  našeho hotýlku v centru  Dubajské metropole. V roce 1999 byla Dubai městem s  teprve se  rozvýjejícím cestovním ruchem a začínali se zde stavět ty  luxusní  hotely. No prý bylo Dubai 50let. Tak předtím tam pouze  byla poušť a beduíni.
Projížděly  jsme tedy městem, které je dost rozlehlé a buď jsme viděly  staré  domy a mešity nebo luxusní vily za zdmi. Silnice byli  na půl rozdělané musejí se  často opravovat vzhledem k tomu,  že poušť na které je vlastně tento emirát  stavěn se pohybuje.  Takže neustále někde něco vylepšovali. Asi po půlhodině  jízdy  jsme dojely do té luxusnější čtvrti Dubaje. Už při příjezdu  nás zarazila  přítomnost arabských domorodců na chodnících  a děti lítaly jak zběsilí pořád sem  a tam. Zastavily jsme  u vysoké bílé zdi. Hned vedle byl obchůdeček u kterého  zastavilo  auto. Vyběhl prodavač a muž za volantem mu dal peníze. Prodavač  se  vrátil k autu i s nákupem a muž odjel. Jo tak takhle se  dá také nakupovat.  Představte si, že jdete do večerky a zatroubíte  si a prodavačka vám to přinese až  pod nos! No u nás by vám  možná řekla pár ostrých slov a poslala by vás někam.  Tak  vraťme se k té zdi. Ano za tou dost vysokou zdí byl náš hotýlek  - pensionek  pro ženy kde budeme bydlet a žít po dva roky. Už  před brankou nás zarazilo velké  množství mazlavé hmoty na  chodníku a miliony mravenců. Ta hmota byly rozšlapané  datle,  které rostly u nás před domem.
Když jsme vstoupily na  dvůr za tu krásnou zeď, tak jak jsem říkala luxus v  okolí  nás mile překvapil, ale to co jsme měly obývat my, tak to s luxusem  nic  společného nemělo. Byl tam přízemní domek a dvorek na  kterém seděli dost opálení  muži, kteří na sebe pokřikovali  něco arabsky. No jeden lítal v takové dlouhé  sukni tak jsme  pochopili, že to je Ind. No měl to být ryze ženský penzion.  Tak  to nám hned sklesl úsměv ve tváři. Bylo nám vysvětleno,  že ten muž v sukni nám  pak bude dělat řidiče. Prý také  bydlí v tomto domě, ale ten dům je rozdělen na  dvě poloviny.  No to ano dům byl rozdělen na dvě poloviny zdí, která byla  silná  5cm. A dveře se nedaly zamknout. Takže kdykoliv a kdokoliv  se k nám mohl dostat.  No vzbudili jsme v nich ihned zájem a  nemohli se od nás odtrhnout očima. Dokonce  se i přestali dohadovat.  Domeček měl dva pokoje v každé polovině a v té naší  polovině  už ten jeden pokoj byl obsazen. Bydlela tam jedna filipínská  slečna,  která pracovala doposud u  Mr.Marwana. No ani nás nepozdravila,  protože věděla,  že díky nám přišla o práci. Už tam nebyla  potřebná, když jsme dorazily. Náš  pokoj byl vybaven 4 postelemi  s kovovou konstrukcí jako bývají ty vězeňské  postele ( viz.  film Přítelkyně z domu smutku) na nich matrace a něco čemu  se  říkalo polštář a povlečení. Žádné deky prostěradlo  prostě nic. Za okny byly  mříže malá klimatizace v rohu pokoje  a velký větrák přidělaný ke stropnímu  světlu, ale po zapnutí  bylo zjištěno že nefunguje. Pokoj byl velký asi 5m x 5m.  Žádný  stůl, židle a hlavně skříně, kam by jsme mohly uložit své  napěchované věci  z tašek. No nebylo mi lehko, polil mě pot  a chtělo se mi honem utéct pryč. Ale  byly jsme utahané, tak  jsme řekly, že to vyřešíme ráno. Ještě že tam byla naše  úča s řídou  další týden, aby nám pomohli v začátcích.  No oni si odjeli k  našemu šéfíkovi domů spinkat a my zůstaly  v tomto opravdu nádherném hotýlku.  Dveře od pokoje také nešly zamknout a měly z obou stran kliku takže spánku moc  nebylo,  protože černé myšlenky se nám honily hlavou. Po tak náročném  dni a cestě  jsem se chtěla jít aspoň osprchovat. No koupelna  byla společná pro naši polovinu  domku a byla tam vana, záchod  a bidet. Vana byla plná studené vody. Nad vanou na  šňůře  vyselo cizí spodní prádlo a ponožky a v té vodě ve vaně plavali  mravenci.  Tak jsem tu vodu vypustila a vydrhla vanu a radši šla  v pantoflích do té vany  abych si dala sprchu. No ale nečekala  jsem, že když si pustím sprchu, tak se  opařím. Měli ohřev  vody na střeše a bohužel v této již tak nové zemičce  nepočítali  s tím, že zásoba studené vody by jim také byla užitečná.  Takže  naštvaná opařená a vysílená jsem přeci jen usnula  na té ošklivé posteli. Ze spánku  mě budila hučící klimatizace.  Byla mi zima a to nemluvím o tom, že můj krk začal  dost bolet. Holky  mě stále utěšovaly, že to snad bude lepší. Že když to prostě  nepůjde, tak můžeme jet pak s řídou domů. Ať to teda vydržím  ten týden.
Kolem poledne si pro nás přijeli. Vzali nás  na projížďku po městě za světla,  ale byly jsme předem upozorněny,  že kraťasy a sukýnečky a trička bez rukávu tu  nejsou přípustné.  Tak jsme se šly opět převléknout. No lovit a přehrabovat se  v  tašce narvané k prasknutí byla docela legrace. Nejhorší  bylo vylézt ven. Venku  byl den a denní teploty v srpnu dosahují  50°C ve stínu. No okamžitě jsme se  nejen orosily, ale prostě  jsme byly skrz naskrz mokré zpocené a špatně se nám  dýchal  ten těžký vzduch. Nastoupily jsme do auta. To mělo pro změnu  zase  klimatizaci. Tak to šlo pořád do kola. Orosit zchladit orosit zchladit.  Šílenost. Přesně v pravé poledne začal  někdo vyřvávat a všichni kolemjdoucí  padli k zemi. Proč?  No začala modlitba a ten kdo nestihl zalézt do mešity tak se  modlil tam kde zrovna byl. Jen ten náš šéf to tak nebral.  Byl to muž ze Sýrie a  ty prý nejsou tak pobožní. Dojely jsme  opět do centra, kde jsme vystoupily a jak  jsme již znaly z fotek,  tak nás zavedl do té kavárničky, kde budeme pracovat. Tam  už  na nás čekala Filipínka, aby nám ukázala jak to tam funguje.  Byla to příjemná  slečna. Kavárnička byla na hlavní třídě  a byla krásně vybavená a hrála všemi  barvičkami. Později  dodám fotečku.
No a aby jsme mohly začít pracovat jsme  musely podstoupit lékařské vyšetření.  Díky mě se toto  vyšetření prodloužilo o 3 dny. Brala jsem antibiotika a kdyby  z  krve zjistili nějaké stopy prášků tak by mě vyhostili  ze země. Holky mi  poděkovaly! No ale aspoň jsme nemusely hned  pracovat a mohly poznat okolí.  Poznaly jsme i šéfovo byt. Byl  ubytován ve vysokém domě s ochrankou, která  hlídala vstup.  Na střeše měli bazén. Jeho byt byl opravdu luxusní. Proti tomu  v  čem nás nechal bydlet? No začaly jsme řešit to, že potřebujeme  skříň a  stůl + židle. Strašně se divil proč to potřebujeme?  Že to nikdy nikdo po něm  nechtěl. Tak jsem mu suše oznámila,  že my nejsme nikdo. Jel s námi pak na nákup  do dalšího emirátu  Ajman. Tam nám koupil deky, žehličku a něco na vytírání,  protože tam nikdo neuklízel a byla na zemi dlažba tak aby se  dalo uklidit. Ale  pořád měl nějaké kecy.Odevzdaly  jsme mu pasy, prý aby nám mohl zařídit nějaké ID karty ( u  nás  občanky). Že prý než řída odjede, že nám je vrátí  zpět. Tak to už ve mě cukalo  vše co se dalo. Rady všech zněly  hlavně nedávejte pasy z ruky!!! Kdyby tam nebyl  říďa a úča tak by jsme je nedaly a letěly by jsme obratem domů. Další den  byl  tedy za námi a nás v koupelně opět čekala vana plná  vody. Tak to už mě vytočilo  a šla jsem se optat té Filipínky  proč tam pořád napouští tu vodu? No nechávala  ji tam vychladnout,  aby pak neměla tak horkou koupel. AHA tak já jí to vypustila  a ona byla naštvaná.

Dubai 1

Skončila  jsem u nástupu do letadla a o nějakém tom zvyku na arabské domorodce  již při vstupu do letadla. Ano, ano bylo jich tam mnoho , protože  letecká  společnost se kterou jsme letěly byla jedna z mála,  která měla přímé lety Praha  - Dubai.
Ten stevard  co mi umožnil sedět na sedadle vedle holek byl strašně milý  a  zároveň nás hned zaujal, protože není zvykem, aby vás v  letadle přivítal stevard.  No dříve se mluvilo jen o letuškách.  Takže pánská společnost nás překvapila.

Byl to můj  první let letadlem. Bylo to obrovské monstrum pro 300 lidí, takže  jsem si připadala taková malilinkatá. Holky mě hned vyzbrojili  radou nebát se a  žvýkat a žvýkat. Tak jsem i učinila. Letadlo  vzlétlo a byl to celkem příjemný  zážitek pozorovat, jak se  ta naše matička stověžatá zmenšuje a zmenšuje. Bylo  před  námi osm hodin letu a let někam, co známe pouze z vyprávění  nebo z fotek.  Tak začala naše debata o tom, jak si zkrátit ten  čas v tom docela chladném  letadle. Ještě, že jsme se doma  pořádně oblékly i ten venkovní vzduch byl ten  den až moc  nezvykle na srpnové počasí chladný. Tak nám bylo celkem fajn.  Jenže  když se nehýbete, tak vám i tak teplé oblečení nepomůže.  V tom šel okolo můj  zachránce před udušením od přeparfémovaného  Araba. Ano byl to stevard - jmenoval  se Petr. Nabídl nám deky  a polštářek pro zpříjemnění cesty. Pak následovalo  občerstvení  a chvilka pro filmík. Sjela nám před oči obrazovka a pouštěli  film "  Zorro". No nás to moc nebavilo a Petr si toho všiml.  Hlavně jsme byly podezřelé  už jen tím, že v letadle plném  Arabů sedí tři krásné české holky. Vrtalo mu  hlavou proč  nebo kam letíme. Tak si k nám přisedl a docela dlouho s námi  konverzoval. Vzhledem k tomu, že jeho pravidelnou linkou byly  lety právě do  Dubaje tak nám dával cenné informace a kontakty  na české kamarádky, které by nám  mohly někdy pomoci, kdyby  jsme si nevěděly rady. Jana se hned chlubila tím, kde  budeme  pracovat a ukazovala Petrovi fotky a prostě jsme aspoň nějak  zapomněly na  to, že letíme. Měla ty fotky hezky uložené  v takovém pouzdře, kde měla i veškeré  doklady jako letenku,  pas a vízum atd. No přeci jsme to nemohly dát do  zavazadlového  prostoru. Petr nám dal ještě pár upomínkových předmětů  a oznámil,  že za půl hodiny budeme přistávat. Tak nám ta  cesta rychle díky němu utekla, že  jsme si ani nestačily lehnout  a trošku se prospat.
Přistání bylo hladké tak jsme  zatleskaliypilotům. No a následoval samotný  výstup a krok do neznáma. Vždy mi každý říkal pravou holka pravou, tak jsem  i  učinila, ale to co následovalo mě opravdu dostalo. No následovaly  schody, ale  ten vzduch tak to byla síla. Tak má první slova  zněla to bude asi od těch turbín  přece! Jsme letěly takovou  dobu. No přiletěly jsme asi ve dvě ráno jejich času.  Vzduch  měl teplotu asi 35°C. No následoval přistavený klimatizovaný  autobus,  který nás dovezl k hlavní budově, kde jsme měly projít kontrolou a vyzvednout si  zavazadla. To co následovalo  opět když jsme měly udělat pár kroků z autobusu do  haly  nečekal nikdo. Míša prohlásila " Ivet to nebude turbínou to  je takové  klima! Krutá realita!" No zasmály jsme se tomu. Došly  k divně vypadající dámě a  začaly vyndavat doklady. Naše  letadlo dočerpalo palivo a mělo namířeno ještě do  Bahrainu  asi během půl hodiny, tak nás překvapilo, že i obsluha z letadla  vystoupila a neletěla dál. No nic vraťme se k té paní a k  našim dokladům. Já a  Míša jsme je zdárně vylovily z kabelky,  ale Jana začala panikařit. Proč? No  vysypala celou kabelu,  ale pouzdro s doklady nikde. No už asi tušíte, proč jsem  uprostřed  příběhu vyprávěla o ukazování fotek. Ano prostě to pouzdro  zůstalo v  letadle, které momentálně rolovalo ke startu do  Bahrainu. Takže jsme začaly  pobíhat po letišti a tak nějak  naší né moc slavnou angličtinou vysvětlovat, že  její doklady  zůstaly právě v tom letadle. Za sklem už nás vyhlížel Mr.Marwan s  naší angličtinářkou a řídou jako takový předvoj.  Dorazily o týden dříve než my  na takovou pracovní dovolenou.  Takže koukali jak tam pobíháme a pořád něco  hledáme.
Pak  najednou začali vyvolávat Jany jméno. Tak nám zkameněl úsměv  ve tváři.  Ale vše dopadlo dobře. Petr a letušky vždy při  výstupu pasažérů prohledávají ten  prostor nad hlavami cestujících  a náhodou tam našel to pouzdro z doklady. Jenže  nechtěli ho  k nám pustit tak ho musel odevzdat. No spadl nám kámen ze srdce,  že  se vše našlo a že jsme se konečně mohly jít k té podivně  vypadající pani jít  odbavit a dorazit také k těm co nás  tam tak dlouho očekávali.
No uznejte, že takto by jste  si to v životě ani naplánovat nemohli?

Něco o mě

Jmenuji se Atevi - nebo-li Iveta. Od mládí mám tuto přezdívku a hezky to zní, když mi někdo takto říká.
Jsem vodnář a to se vším všudy. V únoru oslavím své 33. narozeniny a tak jsem si říkala, že je čas začít něco se sebou trochu dělat.
Mám 11. letou dceru a žiji ve velmi krásném vztahu s přítelem, se kterým mě pojí hodně společných zájmů. Díky spokojenému vztahu a sedavému zaměstnání jsem se trochu zakulatila a pak narazila na tento blog : http://mojetelo.blogspot.cz/ a začal můj nový začátek.
Právě jsem u 8 dne Levelu 2 30DS. Je to makačka, ale pokud dosáhnu alespoň takových výsledků jako blogerka Nikky budu happy :-).

 

já a přítel na krásné karikatuře - jen to tělíčko mi neříká paní :-)

 

Od mládí se potýkám s trochu více kulatějším pozadím a svalnatými stehny, což mi při výšce 160cm dělá velký problém. Musím ještě vyzkoumat jak si vést blog a proto možná mé začátky budou trochu zmatené jak ve psaní tak v jeho vedení :D. Proto omluvte poruchu, ta se určitě nevyskytuje na vašem přijímači záměrně :-).