 |
| naš Coffe Shopp a my v uniformách s Annabell |
Dorazil k nám říďa s účou na návštěvu a začali s námi probírat to co se děje a to co se bude dít. Tak já taková výřečná již po maturitě, tak už mě nezajímalo co řeknu a jak to řeknu. No ředitel si velice vychvaloval naše ubytování a prý proč si neustále stěžujeme. Asi mu nedošlo, že v tomhle prostředí s mřížemi za okny a bez stolu a židle a skříní se opravdu nedá tomu říkat bydlení. Tak jsem mu řekla ať si tu zůstane místo mě, když je tak chytrej a líbí se mu tady, že já pojedu domů s nimi a nebudu tu zůstávat. Byla jsem rozhodnutá, protože jsem se opravdu strašně trápila tím, že jsem tam odkázaná na nějakého Inda, který mě odveze do práce a zpět a bydlet v posteli dva roky mě tedy nenadchlo. Den utekl jak voda a my šly opět spát. Další den jsme měly volný, protože já stále nemohla jít na ty testy a to vyšetření. Tak jsme si řekly, že vyjdeme na ulici a zkusíme taxi a pojedeme je překvapit k nim domů. No jo, ale to byla perlička, protože jsme si ani jedna nepamatovaly kam máme jet natož jak se jmenuje naše ulice, takže jsme se ztratily. Jediné vysvobození byl ten náš coffee shop jak jsme tomu říkaly.
Třikrát denně se venku rozléhalo z amlplionů to jejich modlení. To bylo děsné. Venku napadnutí a do toho řev toho muslima. A všichni na nás civěli jako kdyby neviděli nikdy blondýnu nebo ženu, která není tak tmavá jako oni. Ano byly jsme neustále středem pozornosti.
No a přišel konečně den D, kdy jsme mohly už jet k lékaři. Čekaly jsme v čekárně asi půl hodiny pak nás odvolaly za plentu a tam nám sestřička měla odebrat krev. Jo to by ještě šlo, ale já mám panickou hrůzu už od malička a tak při pohledu na cizí sestřičku, která vám nerozumí a ještě by mi měla vzít krev? No nakonec mi ji vzala, ale tu modřinu co mi tam nechala, tak tu bych si mohla dát do rámečku.
Zařídily se ID karty a my mohly nastoupit do naší práce. Pracovní doba byla 8hodin ranní a odpolední. No jenže problém byl v tom, že ta Filipínka odcházela a my byly jen tři? Bylo nám řečeno, že zítra dorazí jiná dívka a ta bude sloužit s námi a že my se rozdělíme na dvě a dvě. No to je sice hezké jsme mu řekly, ale tak to nám nikdo takto neřekl, že se pak vlastně budeme potkávat jen v posteli v pokoji nebo v předávání služby! No bylo toho na mě moc a čím dál tím víc se vše komplikovalo a něco se řešilo a vlastně nic se nedodrželo tak jak mělo. Říďa s účou si vychutnávali pěknou dovču a my makaly a žily v otřesných podmínkách. Když jsme večer dorazily domů tak nás tam čekala "skříňka" a stůl a dvě židle. No jen jsme se usmály. Proč? Bylay jsme tam tři tak si asi budeme sedět na klíně! A jedna skříňka pro tři ženy? Výsměch. Kam jsem se to proboha dostala. Druhý den nám tedy dal ještě jednu skříň a jednu židli. Zaplať pánbůh aspoň za to. Stejně se nám tam nic moc nevešlo, ale lepší než nic.Jo a opravili nám větrák a kliku do koupelny nám dali zamykací, aby se nám teda nic nestalo, když jsme si stěžovaly. Jenže nedomysleli to, že zámek byl přidělán do chodby takže jste se vlastně zamknout nemohli to spíš by mohl někdo zamknout vás taky by jste tam mohli pěkně dlouho ztvrdnout v té koupelně.
Večer měli naši spojenci odlet, tak jsme je šly vyprovodit na letiště a bylo nám přislíbeno, že dostaneme zpět naše pasy než odletí. Jo už byli v letadle a naše pasy nenávratně někde v sejfu v kanceláří šéfa. Bohužel pro nás, protože nám je nechtěl jen tak vrátit. Prý až skončí kontrakt. Jo díky fakt moc dobrý! Spojenci pryč, pasy pryč a my ve vězeňském pokoji s arabama na dvoře a uřvaným muslimem co na nás křičí z amplionu ty své modlitby. Se divím , že mi nehráblo?
Dokonce jsem tak brečela a úpěnlivě prosila moji rodinu, aby mi sehnali peníze na letenku zpět domů, že kamarád kvůli mě prodal auto, aby mi ji mohl koupit. Ale holky mě umluvily ať to zkusíme a že když to prostě nepůjde, že nám pomůžou příbuzní na konzulátě v Abu Dhabí.
Tak jsem tedy zůstala a co bylo dál?
